Igor MAjan
 

Kulomety MG-34 a MG-42 Kapitolu samu pro sebe tvoří ďáblův vynález - kulomet.Tuto automatickou zbraň světu jako první představil roku 1885 Američan Hiram Maxim a o její prvotní použití v boji se zasloužil Brit sir Horatio Herbert Kitchener. Bojový potenciál kulometu byl skutečně mohutný.Samopal MP 40Samopal prožíval za 2. světové války zenit své slávy. Možnosti zbraně, střílící pistolovými náboji a s maximálním účinným dostřelem pouhých 100 metrů, byly více než omezené. Samopal vzniknul na popud toho, že většina soubojů se uskutečnovala na krátkou vzdálenost, kdy byl samopal smrtící zbraní, ale na delší vzdálenosti nebyl přesný.Proto se na sklonku války začala do výzbroje zavádět nový typ zbraně, který v sobě zahrnoval kombinaci samopalu pálit v dávkách a přesnost pušky na delší vzdálenosti, tzv. Sturmgewehr 44.Vojáci Wehrmachtu v troskách Stalingradu se samopaly MP 40. Panzerfaust a PanzerschrekPo ztrátách v průběhu roku 1943 (Kursk aj.) začala být ruská množstevní převaha v tancích velice zřetelná a bylo nutné aby i menší jednotky bez standartních protitankových zbraní vypořádaly s nepřátelskou pancéřovou technikou.Proto byl vyvinut "Panzerfaust", který byl zpočátku dodáván frontovým jednotkám, později "do každé rodiny". Byla to jednoranná zbraň s kumulativní náloží. Obsluha Panzerfaustu byla velice jednoduchá, po krátkém zácviku z něj mohly střílet i ženy. Zbraň byla velice levná a relativně účinná, největší problém bylo přiblížit se k tanku na krátkou vzdálenost a zvládnout psychicky hrozbu blížícího se tanku. Koncem války bylo hodně protitankových jednotek budováno takřka bez konvenčních protitankových zbraní a byly vybavovány panzerfausty a jízdními koly. Např. jednotky Volkssturmu nebo Hitlerjugend měly jako protitankovou výzbroj většinou pouze Panzerfausty.Panzerschreck byla plnohodnotná ruční protitanková zbraň. Měřila při cca 9 kg 150 cm. Zbraň střílela 88 mm kumulativní rakety na vzdálenost 150 m. Penetrace se pohybovala okolo 210 mm, což dostačovalo na jakýkoli tehdejší tank. Obsluha byla chráněna před "ožehnutím" krytem s průzorem.Mauser 98 KTradiční německou opakovačkou Mauser byla na počátku války vyzbrojena většina vojáků. Ve své době představovaly vrchol technické dokonalosti, využití veškerého předchozího vývoje palných zbraní. O tom svědčí v podstatě shodné základní schéma různých opakovaček, zavedených do výzbroje v různých zemích, a také dlouhé období jejich používání.Výhody, společné všem opakovačkám, jsou velice jednoduchá konstrukce a z toho vyplývající nenáročnost na údržbu a výcvik, spolehlivá funkce mechanismů a jejich dlouhá životnost, vysoká přesnost střelby, značný dostřel (dokonce za hranicí možností lidského zraku) a dostačující rychlost palby. Na druhé straně nedostatky, které opakovačky měly, nebyly příliš velké. Patřila k nim poměrně velká hmotnost zbraně a velký zpětný ráz, který znesnadňoval rychlé osvojení si zacházení se zbraní.Za první světové války se ukázalo, že opakovačka je zbytečně dlouhá a těžká, používá příliš výkonné náboje a interval mezi dvěma výstřely je nebezpečně velký. S rozvojem kulometů, které převzaly řadu úkolů pušek, zmizela totiž masová potřeba střelby z pušek na velké vzdálenosti. Délka pušky v důsledku co nejdelší hlavně a výkonný náboj, umožňující velký dostřel a smrtící účinek i na dlouhé vzdálenosti, se tak staly zbytečné.S vyjímkou ostřelovacích pušek pro snipery. Těmto zbraním zůstala delší hlaveň a byly vybaveny zaměřovací optikou. Tato zbraň se však spíše hodila pro obranný způsob boje a pro elitní střelce.Ale zpět k tradičním opakovačkám. Bylo třeba opakovačku zkrátit a vylehčit, k čemuž došlo až po první světové válce. Navíc k nejdůležitějšímu a nejlogičtějšímu kroku, k použití slabšího náboje, nedošlo vůbec. Slabší náboj by měl řadu výhod: zmenšení zpětného rázu, menší hmotnost náboje a tím i možnost nošení většího počtu nábojů, vylehčení celé zbraně. K tomuto kroku nedošlo především z ekonomických důvodů, protože pouhé zkrácení již existujících pušek vyšlo mnohem levněji než úplné přezbrojení armády novou zbraní, navíc spojené s přebudováním zbrojovek a muničních závodů.PlamenometV únoru 1915 Němci poprvé v moderní válce použili plamenomet. Tato zbraň nebyla nic jiného, než zdokonalení principu známého řeckého ohně. Používal se v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám.Existovaly plamenomety velké, na vozidlech, a malé osobní. Zápalná kapalina (nafta nebo benzín) se vystřelovala buď tlakem inertního plynu, nejčastěji dusíku, nebo se pro každý zášleh užilo energie malé výbušné nálože. Malé plamenomety měly dostřel asi dvacet metrů, u těch velkých dosahoval až sedmdesát metrů.Za druhé světové války patřil plamenomet již mezi známé a oblíbené zbraně.DOWNLOAD - Stáhněte si animace, které znázorňují principy fungování automatických zbraní.Jeden kus se vyrovnal stočlennému oddílu vojáků a jedna kulometná četa dokázala zamezit pohybu nepřítele na rozsáhlé ploše, a to dokonce i v případě, že obsluha neviděla na cílovou oblast.Typickým příkladem může být britský útok na High Wood v srpnu 1918. Kulometný oddíl obdržel rozkaz zabránit přesunu nepřátelských jednotek za německou linií, ve vzdálenosti více než 1800 m. Deset kulometů Vickers vypálilo během dvanácti hodin neuvěřitelný milion nábojů, jen s krátkými přestávkami na doplňování munice a běžnou údržbu, a způsobilo v cíli příšerná jatka.Za této situace jakákoliv snaha o ofenzívu vycházela do ztracena a vedla jen k nesmyslnému utrácení životů. A to jenom proto, že si generální štáby nechtěly připustit, že se od napoleonských válek leccos změnilo. Nový impuls musel přijít od níže postavených, mladších a tudíž pružněji uvažujících důstojníků, kteří neměli tak daleko k technickým inovacím jako jejich nadřízení.Inovací, jejichž účelem bylo pomoci zvrátit situaci, se objevila celá řada. Část z nich se nehodila k ničemu (např. štít proti kulkám, který by žádnou kulku nezadržel), jiné se uchytily a jsou více či méně využívány dodnes. Sem patří například obnovené používání pěchotních granátů, které se naposledy užívaly v 18. století. Bez nich se nedalo obejít při útoku, ani při obraně zákopů či použití minometů.Protože se klasický těžký kulomet stal páteří obrany zákopů, vznikla potřeba lehčí zbraně stejného principu, schopné postupu spolu pěchotou, jinými slovy lehkého kulometu. Takové zbraně měly lehčí hlavně než těžké kulomety, postrádaly jejich vodní pláště a byly vybaveny puškovými pažbami a pistolovými pažbičkami. Lehký kulomet mohl být nesen vpřed spolu s pěchotou a vést boj s opevněnými body nepřítele, byl dokonObrazekce schopen likvidovat postavení těžkých kulometů. Když se objevila první prakticky upotřebitelná bojová letadla, lehké kulomety se staly ideálními protiletadlovými zbraněmi. A naopak, zabudované v letadlech sloužily jako letecké zbraně.Němci, kteří vše přizpůsobovali svému Blitzkriegu, pozměnili v tomto smyslu i výzbroj pěchoty. Němečtí konstruktéři tak přišli s revoluční koncepcí tzv. univerzálního kulometu, čili zbraně, která může podle potřeby sloužit jako těžký kulomet na trojnožce i jako lehký se sklopnou dvojnožkou. Kulomet MG-34 této konstrukce se velmi osvědčil později za 2. světové války, takže v období po ní většina armád zavedla do výzbroje podobné zbraně.Při své poměrně lehké konstrukci odebírala zbraň náboje buď ze "sedlových" zásobníků nebo z pásů po padesáti kusech. Sedlový zásobník tvořily dva bubny po obou stranách hlavně.K posunu nábojů, které zbraň do nábojové komory střídavě odebírala z obou bubnů, docházelo tlakeObrazekm pružiny. Do jednoho pásu se vešlo padesát nábojů pospojovaných ocelovými sponami. Pás šlo srolovat a vyjímání nábojů nečinilo potíže. Vzhledem ke dvojí úloze měl kulomet vzduchem chlazenou hlaveň s kruhovými odvětrávacími otvory v opláštění, a ne už onu těžkou a nepružně ovladatelnou vodou naplněnou mezistěnu hlavně jako dřívější těžké kulomety.Byl tedy i v roli těžkého kulometu lehčí a ovladatelnější než jeho předchůdci. Nedostatkem byla samozřejmě nižší účinnost vzduchového chlazení ve srovnání s vodním, a tak se hlaveň při dlouho trvající palbě přehřívala. I proti tomuto nedostatku však existovala pomoc, neboť přehřátou hlaveň šlo pohotově vyměnit.Zbraň se vyráběla v letech 1934 až 1945, i když ji hlavně v pozdějších letech války nahrazoval kulomet MG 42. V lehké úpravě vážil kulomet MG 34 zhruba 11,5 kg, tedy o daleko méně než jeho předchůdce MG 08 (62 kg). MG 34 měl dřevěnou ramenní opěrku, pistolovou rukojeť a přední mířidlo se zářezem ve tvaru písmene V. Účinný dostřel činil 2000 metrů, teoreticky dosažitelná kadence neuvěřitelných 800 až 900 ran za minutu.Tato zbraň dokázala vytvořit neproniknutelnou palební clonu a v řadách nepřátel Německa budila nemalý respekt.Díky svému provedení vynikla zbraň mechanickou tuhostí a odolností a jako taková odstála bez problémů i za nejrůznějších povětrnostních podmínek, v nichž Němci bojovali, počínaje arktickým chladem a žhavou pouští konče.V roce 1940 začal Mauser pracovat na vývoji levnějšího a výrobně jednoduššího nástupce prvního universálního kulometu. V nové zbrani se pak účelně skloubily nejlepší vlastnosti MG 34 se zkušenostmi získanými ze samopalu MP 38/40, který byl výrobně nenáročný. Výsledná zbraň - MG 42 - sestávala velkou měrou z levných a snadno zhotovitelných odlitků či výlisků. Žádné zjednodušení však nesmělo jít na úkor kvality; naopak, MG 42 nebyl jen nejlepším kulometem druhé světové války, neboť vynikal nade všemi kulomety, které kdy byly vyrobeny vůbec. Prostě nádhera sama: kromobyčejná snadnost obsluhy se pojila s mechanickou odolností a spolehlivostí. A kadence? Fantastických 1550 výstřelů za minutu. To staccato se nedalo nepoznat. I tento kulomet měl stejně jako MG 34Obrazek pohotově výměnnou hlaveň, ba dokonce ještě snadněji vyměnitelnou: jedinou pružinou stačilo uvolnit!Voják Wehrmachtu na "číhané" u kulometu MG-42 (vzor z roku 1942).Co do hmotnosti se MG 42 rovnal svému předchůdci, jakož i pásem a sedlovým zásobníkem, takže nebyl problém obě zbraně mezi sebou v boji zaměňovat. I u MG 42 bylo možné několik pásů sepnout dohromady, měly-li být palebné dávky delší. Obě zbraně byly také opatřeny potlačovačem úsťových záblesků, aby je nepřítel v noci nemohl tak snadno rozpoznat. Účinnost tohoto zařízení dále násobilo střelivo se speciální bezzábleskovou náplní.Spojenečtí vojáci na všech frontách rychle poznali, co "spandau" - tak se zbrani říkalo - dovede, a měli se před ní na pozoru. I americká válečná zpravodajská služba dospěla k témuž názoru a ocenila kulomet jako nejznamenitější zbraň ve své kategorii, kterou se kdy podařilo vyvinout. A to už je co říci, když takové dobrozdání obdržela i od nepřítele. O její kvalitě a trvalé hodnotě vypovídá i to, že vlastně složí německé armádě podnes, i když poněkud v pozměněné podobě a pod označením MG 3. Je to de facto jedna z mála zbraní, která nezastarala ani v podmínkách poválečného bouřlivého rozvoje techniky.Kvalita německých kulometů měla značný podíl na věhlasu, které získaly Waffen SS v průběhu pozdějších etap druhé světové války ve slavných obranných bojích. Němci vskutku vymysleli účinnou obranou taktiku, jejíž základ ale tvořila právě palebná síla MG 34 a MG 42. Němečtí vojáci věděli, že jejich obrana tváři v tvář pěchotního útoku nepovolí pokud nepoleví v palbě kulomety, které ovšem musí být tak rozmístěné, aby palebně pokrývaly celé potřebné palebné pásmo. Rovněž rozmísťování jednotlivých kulometných hnízd věnovali němečtí vojáci náležitou pozornost, jakož i jeho krytí a maskování, které muselo být důmyslně řešeno. Dovolil-li čas a podmínky, připravovali si také obsluhy náhradní ústupové pozice. Vojáci, vědomi si bojové hodnoty a účinnosti svých kulometů, nechtěli zbytečně riskovat.Tak důležitou roli hrály kulomety v úspěšných německých obranných operacích, že výběru obsluhy bylo také nutné věnovat velkou pozornost. Celé družstvo devíti vojáků bylo vyčleněno k obsluze přiděleného kulometu a péči o něj. Funkci prvního střelce zastával nesporně nejzkušenější a obvykle i vyznamenaný voják. Bylo jen ku prospěchu, když to byl zároveň pořádný silák, neboť kulomet musel obvykle přenášet. Jeho pomocník, druhý střelec, připravoval pásy, pravidelně vyměňoval hlavně, v případě potřeby uvolňoval zaseklé nábojnice a všemožně udržoval zbraň v palbyschopném provozu.Dva muži - většinou nejméně zkušení nováčci, neměli na starost nic jiného než přísun nového střeliva ke kulometu. Ostatní příslušníci kulometného družstva zaujali pozice v důmyslně promyšlených úkrytech a kryli odtamtud přístupová cesty ke kulometnému hnízdu. Velkou výhodou tohoto systému bylo, že si roje německé pěchoty mohli dovolit i velmi těžké ztráty - až dvoutřetinové; dokud měl kdo obsluhovat kulomet, zůstávali bojeschopnými. Dokud mělo družstvo střelce, nabíječe a nosiče munice jeho palebná síla se nezměnila. ZB 26Kaliber: 7,92 mmÚsťová rýchlosť: 810 m/sRýchlosť sreľby: 600 rán/minEf. dostrel: 1000 mPočet nábojov v zásobníku: 20Dĺžka: 1165 mmHmotnosť: 8,84 kgPôvod: ČSSRPopis:Ľahký guľomet ZB 26 bol vyrábaný v medzi vojnovom období. Má ľahkovymeniteľnú vzduchom chladenú hlaveň. Náboje sú umiestnené v zásobníku, ktorý sa nasadzuje zvrchu. Konštrukcia tohto typu bola použitá aj u britského guľometu Bren.


Thompson Kaliber : .45 ACPÚsťová rýchlosť: ?Rýchlosť sreľby: 700 rán/minEf. dostrel: ?Počet nábojov v zásobníku: 30/100Dĺžka: 810 mmHmotnosť: 4,8 kgPôvod: USAPopis:Americký samopal Thompson je známy hlavne z mafiánskych filmov, ktoré zachytávajú obdobie 30-tich rokov. Hlavným poznávacím znakom je charakteristický bubnový zásobník, ktorý pojme až 100 kusov nábojov. Verzie Model 1927 a Model 1928 majú páku záveru umiestnenú na hornej strane púzdra záveru a rebrovanú hlaveň. Verzia M1 má už páku záveru na boku a schránkový zásobník na 30 nábojov.PPŠ - 41 ŠpaginDnes si predstavíme jeden z najslávnejčích samopalov 2. svetovej vojny, ktorý aspoň z obrázkov a filmov pozná väčšina príslušníkov staršej a strednej generácie.Špagin zaujal čestné miesto v galérii spojeneckých samopalov,akými boli Thompsony, US M3,Steny,Lanchestery a ďalšie. Boli viac než rovnocenným súperom zbraní typu MP-40,Bergmann či Beretta v rukách protivníkov.Samopaly vznikli za 1.svetovej vojny.Po jej skončení ich vývoj ustrnul.Ani v medzivojnovom ZSSR tomuto typu zbrane naprikladali veľký význam a hoci tu vzniklo niekoľko zaujímavých konštrukcií,až v roku 1935 prijali do výzbroje 7,62 mm zbraň V.A.Degťareva s označením PPD-34.Zložité začiatky:PPD-34 bol robusnou zbraňou s drevenou pažbou a dynamickým záverom uloženým v okrúhlom púzdre,ktoré prechádzalo do perforovaného krytu hlavne.Strieľal jednotlivo i dávkami –800 výstrelov/min a zásoboval ho schránkový 25 – nábojový zásobník vkladaný zdola.V dôsledku konzervatizmu sovietskej generality,argumentujúcou najmä náročnou výrobou a obmedzeným účinným dostrelom,však príliš neuspel.Napriek tomu,že Ďegťarev v roku 1938 vyvinul zdokonalený PPD-34/38 s možnosťou zásobovania pôvodným schránkovým i 71-nábojovým bubnovým zásobníkom,,v roku 1939 výrobu samopalov zastavili.

Fínske ponaučenieVroku 1939 Sovietsky zväz zaútočil na Fínsko a v tzv. zimnej vojne/1939/1940/sa jeho vojská stretli s protivníkom široko používajúcim práve samopaly /najmä 9 mm Suomi M1391/.Tie boli v zrážkach v tamojšom zalesnenom terénne priam ideálnou zbraňou,a tak Sovieti už začiatkom roka 1940 opäť zaviedli samopaly do výzbroje.Degťarev čoskoro nato ponúkol nový model PPD-40 so zdokonaleným bubnovým zásobníkom ktorý sa do napadnutia ZSSR Nemeckom v júni 1941 v armáde dosť rozšíril.Stále však nie v potrebnej miere,a preto sa hľadala ďalšia,na výrobu menej náročná konštrukcia na rovnaký štandardný pištoľový náboj TT /Tula-Tokarev 7,62 x 25 mm/. Podarilo sa a ešte pred vypuknutím vojny začali do výzbroje zavádzať samopal G.S.Špagina PPŠ-41.Bol nesporne inšpirovaný Degťarevom,ale svojho predchodcu vo viacerých smeroch výrazne prekonal.Legenda zvaná „Ivan“Samopal PPŠ-41 sa na PPD-40 dosť ponášal.Mal tiež puzdro záveru prechádzajúceho do plášťa hlavne s ventilačnými otvormi a strieľal jednot- livými výstrelmi i dávkou z masívneho dynamického záveru.Pri rovnakej hmotnosti/5,45 kg so 71 – nábojovým bubnovým zásobníkom bol však dlhší /843 oproti 788 mm/ a mal i dlhšiu hlaveň /269 oproti 260 mm/,vďaka čomu pri vyššej úsťovej rýchlosti strely /asi 500 m-s-1/ dosahoval kadenciu až 900 výstrelov za minutu. /PPD-40 „iba“ 800/ a účinný dostrel 120 m/PPD-40 asi 100m/.Dôležitou novinkou Špagina bolo originálne zakončenie plášťa hlavne presahujúce ústie a zakončené šikmou doštičkou s výstrelným otvorom a ďaľšími otvormi na vrchnej časti a bokoch. Vznikol tak jednoduchý,ale účinný kompenzátor,ktorý nielenže tlmil spätný ráz,ale aj povýstrelový zdvih zbrane,čím zvyšoval jej presnosť. Najpodstatnejšia na samopale PPŠ-41,ktorý čoskoro dostal prezývku „Ivan“,však bola jednoduchá konštrukcia využívajúca lacné materiály,/ najmä plechové výlisky/,vďaka čomu ho bolo možné vyrábať nielen v zbrojovkách,ale i niekdajších úplne civilných závodoch len s minimom úpravy strojov a základným preškolením pracovnej sily.To malo nesmierny význam najmä v úvode vojny,keď Sovieti utrpeli obrovské straty na živej sile i výzbroji a keď v núdzi do Špaginov dokonca montovali napoly prerezané hlavne zo starých 7,62 mm Mosin-Nagant vzor 1891. Samopalov PPŠ-41, ktoré neskôr dostali i 35 – nábojový segmentový schránkový zásobník,vyrobili v rokoch 1941-1945 vyše 5 miliónov kusov. Niekoľkotisíc týchto zbraní s úctyhodnou palebnou silou dodali Sovieti v rámci pomoci SNP i na Slovensko.Pre zaujímavosť – najčastejší Nemecký samopal MP –40, vyrobený v počte vyša 1 milióna kusov a chybne označovaný ako „Schmeisser“/hoci ho zastrojil H.Vollmer a H.Schmeisser s ním nemal nič spoločné/mal s 32 – nábojovým rovným schránkovým zásobníkom /náboj 9x19 mm Para/ hmotnosť 4,7 kg, teoretickú kadenciu 500 výstrelov za min a účinný dostrel asi 100 m. Guľomet Maxim 1885Ing. Pavol ŠuchaKeď v roku 1881 americký vynálezca Hiram Maxim (1840 - 1916) navštívil v Paríži elektrotechnickú výstavu, dostal kurióznu radu. "Ak chcete zarobiť veľa peňazí, objavte niečo, čo umožní týmto Európanom ľahšie si navzájom podrezať krky". Ak je pravdivá táto legenda, Maxim si vzal túto radu k srdcu. Už v júni a júli roku 1883 podal prvé patenty "Improvements in and relating to Mechanism for Facilitating the Action of Magazine Rifles and Other Fire-Arms" a "Machine or battery guns and cartridges for the same and other fire-arms". Ďalšie patenty nasledovali o rok neskôr, v tom istom roku 1884 postavil prvý prototyp, ktorý v roku 1885 predstavil britskej armáde ako prvú funkčnú prenosnú "strojnú pušku" na svete. Pokusy preukázali praktickú kadenciu 500 výstrelov za minútu čo bolo v tej dobe ekvivalentné paľbe 500 pušiek. Hiram Maxim sa v roku 1895 presťahoval do Londýna kde neskôr založil firmu Maxim Gun Co., ktorá sa neskôr zlúčila s Nordenfelt Guns and Ammunition Co. of England do novej firmy Maxim-Nordenfelt Guns and Ammunnition Company Ltd. v Crayforde. Táto firma však bola neskôr v roku 1901 pohltená firmou Vickers Ltd., ktorej sa stal riaditeľom. V roku 1887 predstavil novú zbraň v Nemecku, skúšok sa dokonca zúčastnil sám Kaiser Wilhelm II, na ktorého urobila veľký dojem. V tom istom roku dostal od britskej armády prvú objednávku na tri kusy pre testovacie účely a navštívil Rusko. Ako prvá prijala novú zbraň do svojho arzenálu britská armáda v roku 1889, o rok neskôr nasledovali armády Rakúska, Nemecka, Talianska, Ruska a Švajčiarska. Zbraň bola po prvý krát použitá britskou koloniálnou armádou v rokoch 1893-94 vo vojne v Matabele, kde púhe 4 guľomety a 50 vojakov zmasakrovalo armádu 5000 bojovníkov za slobodu.Popis konštrukcie guľometu.Pre automatickú funkciu využíval spätný ráz výstrelu prostredníctvom využitia energie krátkeho záklzu zbrane. Relatívne k lietadlu alebo strelcovi ostávalo nepohyblivé puzdro guľometu a plášť hlavne. Plášť hlavne pozostával z tela plášťa s nádržou na kvapalinu (angl. Water Jacked), vedenia hlavne vnútri plášťa (angl. Trunion) s tesnením chladiacej kvapaliny (hlaveň /angl. Barrel Tube/ vykonávala krátky záklz) a mušky umiestnenej plášti.Puzdro guľometu (angl. Receiver) bolo vyrobené z troch oceľových plátov (angl. Plate) 4 mm, ktoré boli navzájom spojené nitmi (angl. Rivets). Zvrchu bolo uzavreté odklopným vekom, u pechotnej verzie boli vzadu dve držadlá alebo pažba. Na ľavej vonkajšej strane puzdra bola predsuvná pružina, umiestnená zvonku a zakrytá vlastným krytom. Zabezpečovala návrat pohyblivej časti guľometu do východiskovej polohy. Na plášti boli zvonku prinitované dve vačky (angl. Cam), ktorých funkcia bude popísaná neskôr. Plášť hlavne bol k puzdru pripevnený pomocou rybiny (angl Dove) cez klinovú drážku prinitovanú k bočným platniam.Pohyblivé boli hlaveň, mechanizmus záveru, podávací, bicí, spúšťový a poistný mechanizmus.Hlaveň mala jednoduchý zrýchľovač spätného rázu u väčšiny modelov vo forme objímky pred ústím hlavne, vytvárajúcej komôrku, v ktorej plyny zväčšujú rýchlosť záklzu pôsobením na čelo hlavne. K hlavni bol pripojený rám vo forme dvoch plochých líšt, ktoré spojujú hlaveň s kľukovým mechanizmom. Celá táto skupina vykonávala spoločne pri výstrele krátky záklz.Záver mal veľmi originálnu a pomerne jednoduchú konštrukciu. Dve kľuky boli spojené spoločným kĺbom, ktorý sa pohyboval vo vertikálnej rovine. Jeho pohyb smerom nahor bol obmedzený priečnou spojujúcou platničkou rámu tesne nad mŕtvou polohou kľukového mechanizmu. Pri hlavni bol kĺb, ktorý niesol zámok, od pohybu kľuky v tomto kĺbe sa odvodzovala funkcia podávacieho a spúšťacieho mechanizmu. Na opačnej strane bol kĺb pevne spojený s ojnicou napínacej páky. Pomocou tlaku na napínaciu páku smerom nahor a dopredu bolo teda možné tlačiť priliehajúcu kľuku a celý kľukový mechanizmus smerom nadol a teda aj odtiahnuť zámok od nábojovej komory. V uzamknutej polohe v okamžiku výstrelu bol kľukový mechanizmus skoro v jednej priamke, stredný kĺb bol iba mierne nad mŕtvou polohou. Vodorovná sila v osi hlavne pôsobiaca na zámok sa teda rozložila do menšej vertikálnej zložky, ktorá tlačila na platničku rámu smerom nahor a podstatne väčšiu horizontálnu silu, prenesenú do zadného kĺbu. Celý systém spolu z hlavňou najprv vykonal tkzv. podklz, t.j. pokiaľ strela neopustila hlaveň, zámok bol držaný kľukovým mechanizmom pri hlavni. Napínacia páka mala pri kĺbe tvar vačky, ktorá tlačila na kladku, pevne upevnenú k puzdru guľometu. Reakčná sila začala tlačiť napínaciu páku smerom nahor, pevne pripojená kľuka sa pohybovala smerom nadol a tlačila stredný kĺb cez mŕtvu polohu nadol. V okamžiku, keď strela opustila hlaveň, stredný kĺb sa ocitol pod mŕtvym bodom a zámok sa začal zotrvačnosťou pohybovať smerom dozadu. Pri svojom pohybe dozadu uviedol do činnosti podávací mechanizmus. Horizontálny posun pásu je zabezpečený pákovým mechanizmom medzi ľavou lištou rámu a saní posúvača. Vertikálny pohyb zvislej lišty, ktorá zabezpečovovala vysunutie náboja z pásu a nábojnice z nábojovej komory a naopak zasunutie nového náboja do komory a prázdnej nábojnice do kanáliku vyhadzovača bol odvodený jednak vykývnutím oblúkových zdvíhacích pák (pohyb nahor) a tlakom výstupkov lišty na už spomenutú vačku na bočnej ploche puzdra guľometu.Posun smerom nadol bol možný, až keď sa záver otvoril na dostatočnú šírku, čo je zabezpečené umiestnením vačky.

Naopak po vyhodení prázdnej nábojnice cez trubicu vyhadzovača záver sa už skoro nehýbal smerom dopredu a tak vysunutie lišty museli zabezpečiť páky, ktoré svoj pohyb odvodzovali od výkyvu stredného kĺbu nad mŕtvu polohu. Ten istý pohyb odistil jazýček, ktorý zabezpečoval zbraň pred výstrelom z neuzamknutého záveru. Na úderník tlačila listová pružina umiestnená pod úderníkom. K jej napnutiu dochádzalo vychýlením kľukového mechanizmu, ktorý tlakom na napínaciu dvojramennú páku stiahol úderník smerom vzad. Napätie vratnej pružiny bolo možné nastaviť, u rôznych modifikácií zbraní sa to dialo rôznym spôsobom. Nábojový pás bol textilný.Maxim ponúkol svoj vynález aj americkej armáde. ktorá ho však odmietla ako "bezcenný". Preto výroba sa rozbehla najprv Anglicku, kde však spočiatku tak isto nešlo o nejakú veľkosériovú výrobu. Výroba sa rozbehla až potom, ako sa guľomet osvedčil v koloniálnych vojnách, t.j. po roku 1900. V Anglicku však už v tej dobe sa začal vyrábať guľomet Vickers, ktorý síce pracoval na rovnakom princípe, ale mal oproti pôvodnému modelu viacero podstatných vylepšení. Veľkosériová výrova sa na základe licencie rozbehla najprv v Nemecku a to ako Machinengewehr MG08, neskôr aj ako Spandau a Parabellum. Asi najväčšie množstvo kusov sa vyrobilo najprv v Rusku, neskôr v Sovietskom zväze, kde sa vyrábal v skoro nezmenenej podobe až do roku 1943 !Význam guľometu Maxim vz. 1885 pre výzbroj lietadiel v I. sv. vojne je obrovský. Síce táto modifikácia asi nikdy nelietala, ale odvodené guľomety Vickers, Spandau a Parabellum sa inštalovali do lietadiel vo veľkých množstvách. Prvé synchronizované guľomety mali konštrukciu odvodenú z tohoto typu, vzduchom chladené ľahké modifikácie slúžili ako výzbroj pozorovateľov (i keď v tejto úlohe sa viac uplatnil guľomet Lewis). Samotný Hiram Maxim sa po roku 1990 začal viac zaoberať konštrukciou lietadiel. Jeho záujmy mali obrovskú šírku, veľa patentov mal aj z oblasti elektrotechniky, chémie, pneumatík, ... atď.H. Maxim predvadza svoj gulomet vnukovi Obrazok z 1888 Harper's Magazine Pohlad na zaver zhora ( nemecky MG08) Detail napinacej paky (Rusky Maxim vz 1910)Zamok (MG-08) Odlisnosti v konstrukcii zamku gulometu Maxim Pohlad na zamok MG08 zpredu (od hlavne) Detail nabojoveho pasu MG08 Nemecky Maxim MG 08 - kryt predsuvnej pruziny Maxim vz. 1885Maxim vz. 1888 Maxim vz. 1895 pre Argentinu Svajciarsky Maxim vz. 1899«» 19.6.2003

Přidat k oblíbeným Poslat mě e-mail
Zajmavé stránky
Zasílání novinek
Návštěvníci
Kalendář
Jiné stránky
Zpět na úvodIgor MAjan / Co je nového?
O web-stránek
Názory
Kdo je Online?
Stížnost | Moderuje MyLivePage | | Design by Next Step | © Kolobok smiles, Aiwan